O překladatelství – jak to funguje?

Slovo úvodem

Všechny vás zdravím u nového seriálu, kterému se teď budu nějakou dobu věnovat. Veškerý obsah zde vychází z mé ročníkové práce o překladu, kterou jsem napsal loni. Za vaše postřehy budu velice rád, obzvlášť jste-li překladateli. 🙂

Při psaní této práce jsem poznal, jak neskutečně důležitou roli sehrává překladatel při „znovuzrození“ knihy v novém jazyce. Překladatele jsem předtím víceméně bral v potaz, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak těžkou a odpovědnou práci vykonávají. Překladatel má totiž moc nad všemi čtenáři v novém jazyce, určuje, bude-li se kniha líbit či ne (byť je v originále bestsellerem) a také udává směr, kterým se budou ubírat případná pokračování. Svou prací jsem byl velmi dobře poučen, a tak nyní, když otevřu novou knihu, nedívám se jen na jméno autora, ale i na jméno překladatele, a když se mi překlad líbí, snažím se jej zkontaktovat a poděkovat mu – a to je to nejhezčí, co se překladateli může přihodit – protože je vlastně novým autorem díla, neboť prostřednictvím svých jazykových schopností a znalostí přenáší myšlenku autora do jiného jazyka. Původní styl autora se může částečně zachovat, k celkovému zachování ale nemůže nikdy dojít, protože se jazyky liší – jinak bychom nepřekládali. 🙂

Překlad je něco, s čím se v dnešní době setkáváme denně – pokud samozřejmě nepracujeme s originálním zněním – a tak si myslím, že je důležité, abychom o překladu, překladatelství a překladatelích něco málo věděli. Veškeré příklady budu ukazovat na dvojici čeština – angličtina, protože ostatní cizí jazyky neznám natolik dobře, abych s nimi mohl v tomto směru pracovat. 🙂

Mnoho lidí si myslí, že když dosáhnou určité úrovně cizího jazyka, mohou začít překládat. Takže se posadí k textu, otevřou si editor a začnou… Ale ouha! Ono to není tak jednoduché – jak překládat, aby to „znělo česky“? A co ten nadbytek přechodníků, které nám tam angličtina pořád cpe? A hodí se moje, anebo svoje? Tyto problémy se na překladatele-amatéra sypou jako lavina a pro většinu z nadšenců to znamená buď konec (vzdají to) anebo zašmodrchané výsledky, které se buď zlepší (v případě samostudia), nebo zůstanou stejné.

Co se kam překládá?

První a zásadní otázku, totiž co to překlad vlastně je, jsme si už částečně zodpověděli. Teď nás bude zajímat, jaké typy překladu existují. Z hlediska směru, kterým překlad míří, si můžeme uvést tři skupiny:

A. Podle jazyků, se kterými operujeme

  • vznitrojazykový (čeština → čeština): Jazyk se mění. Pokud nějaký pramen zastará natolik, že mu již současná generace nerozumí, je třeba jej převést do lépe srozumitelné podoby téhož jazyka.
  • mezijazykový (angličtina → čeština): Nejběžnější typ překladu. Překládáme, protože potřebujeme text „dostat“ do našeho jazyka.
  • intersémiotický (přirozený jazyk → umělý jazyk | čeština → binární kód): Strašidelné slovo, že? Význam je ale jednoduchý – převádíme z jazyka, kterým běžně mluvíme, do jazyka, který jsme uměle vytvořili, což bychom mohli udělat třeba tehdy, kdybychom museli např. slovo „ahoj“ dostat do počítače tak, že bychom jej vyjádřili v jedničkách a nulách.

B. Podle cílového typu textu

  • Všeobecný překlad: chceme obecně srozumitelný text.
  • Odborný překlad: sdělujeme specifickou informaci určitému sektoru veřejnosti.
  • Literární překlad: jde nám o estetičnost, pocity a dojmy.

C. Podle směru

  • Překlad z cizího jazyka
  • Překlad do cizího jazyka – tohle je některými překladateli považováno za hrdelní zločin. Cizí jazyk málokdy známe tak dobře jako náš rodný a tak se může stát, že se pod vlivem rodného jazyka dopustíme chyb.

Trocha filosofie

Začneme tím, že se podíváme na to, jak lidé k překladu přistupují.
Už odnepaměti se na poli překladatelství střetávají dvě názorové skupiny. První skupinou jsou příznivci volného překladu, druhou příznivci doslovného překladu. Mezi těmito dvěma póly se ustálilo několik překladatelských metod, které se dnes více či méně používají. Ale nepředbíhejme.
Síla obou táborů kolísá. Do začátku devatenáctého století měli navrch zastánci volného překladu – jejich krédem bylo, že se má přenášet myšlenka, záměr a duch textu spíše než forma a struktura. V devatenáctém století ale studium kulturní antropologie odhalilo, že bariéry mezi jazyky zkrátka nelze prorazit, protože jazyk a jeho vývoj je řízen kulturou společnosti, která se na různých místech rozvíjí různě. Z toho bylo tedy vyvozeno, že překlad neexistuje, je nemožný. Pohled této doby krásně zformulovala paní Houseová:

Na překlad jako takový bylo pohlíženo jako na podřadné nahrazování originálu a byl přirovnáván k zadní straně koberce nebo k polibku přes kapesník.

Nyní je vhodná chvíle na to, abychom si zavedli dva důležité pojmy: výchozí a cílový jazyk. První jmenovaný je jazyk, ze kterého překládáme – v našem případě angličtina – a druhý je jazyk do kterého překládáme (nebo se snažíme), což pro nás bude čeština.
Dalším důležitým pojmem pro dnešek, ale i pro díly budoucí, je frazém. To je spojení slov, které má nějaký stálý význam. Patří sem sousloví (psací stroj), rčení (prokázat medvědí službu), pořekadlo (chyba lávky), přirovnání (děravý jak řešeto), přísloví (bez práce nejsou koláče), apod. Frázémy většinou nelze přenášet do jiných jazyků – rodilým mluvčím by nedávaly smysl.
Mezi frazémy patří i idiomy. To je souhrnné označení slovních spojení, jejichž význam si nemůžeme odvodit na základě jejich významu. Podívejme se například na spojení „já mu to osladím“ nebo „vyběhl se mnou“. V prvním případě jde o znepříjemnění situace, v druhém  o razantní zamítnutí. Tato spojení pro nás mají idiomatickou („významovou“) hodnotu, která ale se slazením nebo běháním nemá nic společného.

Tato skupina se tedy snažila o co nejpřesnější překlad, přebírala struktury, které jsou cílovému jazyku cizí, zaváděla původní frazémy a idiomy, které ale v cílovém jazyce neměly absolutně žádnou hodnotu. S trochou nadsázky lze říci, že abyste si s takovým textem poradili, museli byste znát i jazyk výchozí.

Dovolím si tvrdit, že dnes vítězí volný překlad, i když se samozřejmě vyskytnou situace, kdy musíme přebírat doslovně. O tom se ale budeme bavit později, až budeme probírat jednotlivé překladatelské postupy.

Podstata překladu a jeho cíl

Teď už víme, že překlad je vlastně znovuzrození a rekonstrukce textu výchozího jazyka v jazyce cílovém. Víme také, že překladatel může uplatňovat princip volného překladu nebo překladu doslovného.
Nyní nás zajímá, proč text překládáme. Můžeme buď primárně přenášet myšlenku a „ducha“ textu (volným překladem), anebo strukturu a formu (doslovným překladem). Způsob zvolíme podle toho, v jaké jsme situaci. U krásné literatury poměrně jednoznačně vítězí volný překlad (chceme si užívat příběh, ne se plácat ve větných strukturách), zatímco pokud vysvětlujeme nějaký nový jazykový jev a používáme při tom překlad, doslovný překlad se nám bude docela hodit (takový překlad můžeme označit za lingvistický).
Je vhodné zopakovat, že čistokrevný překlad neexistuje a v překladu volném můžeme místy uplatňovat doslovný překlad (a obráceně).

V tomto seriálu se nebudu zabývat vývojem pohledů na překlad a historickými metodami ani pojmoslovím. Je to strašně nudné. Představím vám proto klíčové metody a postupy, ale to až příště. 🙂

Shrnutí a otázky

  • Při překladu se překladatel stává novým autorem – přebírá myšlenku, obsah a ducha textu výchozího jazyka a všechny tyto složky přenáší do cílového jazyka.
  • Amatérští překladatelé se obvykle zaseknou na tom, že nevědí, jak při překladu postupovat.
  • Existuje mnoho typů překladů, rozlišujeme je podle toho, s jakými jazyky operujeme, pro koho překládáme a podle směru překladu.
  • Základní dva typy překladu jsou doslovný a volný. Doslovný překlad vychází z nemožnosti překladu jako takového a přenáší spíše jazykové struktury než význam. Volný překlad naopak dbá na to, aby byla přenesena myšlenka, i když se forma může změnit.

Otázky

  1. Vidíte překladatele jako nového autora, nebo spíše jako zprostředkovatele?
  2. S jakým z uvedených typů překladů se setkáváte nejčastěji?
  3. Je vám sympatičtější volný překlad, anebo překlad doslovný?
  4. Pokuste se přeložit frázi „I could eat a horse“ a uplatněte jak volný, tak doslovný překlad. Jak jste postupovali a jak jste došli k výsledku?

Při psaní tohoto článku jsem čerpal ze dvou publikací:

  • Překlad a překládání – Dagmar Knittlová (UPOL, 2010)
  • A Textbook of Translation – Peter Newmark (Prentice Hall, 1988)

3 Komentářů

  1. Tvíďátko

    1. radši bych brala překladatele jako zprostředkovatele 😀 Můj nejoblíbenější autor je je z Japonska a v českém a anglickém překladu zní úplně jinak, mám z toho mírné trauma, protože vůbec nevím, kdo tedy je, od té doby se snažím číst většinu knížek v originále, ale japonsky zatím bohužel pořád neumím 3. záleží jak v čem, nemám ráda, když si překladatel až moc povolí uzdu fantazii a pak nezachovává autorův styl psaní 4. mám hlad jako vlk/mám takový hlad, že bych snědl i koně…. to bych takto zachovala a nedávala doslovný překlad, ale asi nevím jestli bych zachovala motiv koně nebo dala náš používanější „mám hlad jako vlk“…

    Jinak co nejvíc nesnáším je, že se v češtině hovorová mluva skoro vždy překládá jako „pražské koncovky“ (ty seš chytrej, dobrej, to pivo je dobrý) atd., zvlášť když v originále mluví postava úplně normálně 😀

  2. onepatas.wordpress.com

    Super nápad pro sérii článků… Před dobrými překladateli smekám. Sám jsem si párkrát přeložil zahraniční článek pro svůj blog či text písničky a myslel jsem, že u toho zkapu =D Tak nějak vím, co to znamená a vyjadřuje, ale jak na to česky? xD To s tím koněm je dobrý, zkusím někdy říci „snědl bych i koně“ a uvidím reakci okolí…

    1. Tvíďátko

      ono právě „snědl bych i koně“ jsem už nejednou slyšela, sice malinko, ale tajně to přebíráme 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *